Je pondělí 17. února a do Kroměříže přijíždí herečky ze Slováckého divadla, aby na místním gymnáziu seznámily nás, studenty septimy A, se životem za totalitního režimu prostřednictvím interaktivního workshopu. Cílem programu je na vlastní kůži pocítit události, které studenti stejného věku zažívali před necelými 80 lety.
Právě sedíme a posloucháme úvodní slova jedné z hereček, vysvětluje nám, jak přesně bude dnešek probíhat, a poté nás rozdělí do skupin. Máme za úkol najít papírky popisující typické rysy buď totality, nebo naopak demokracie. Po nalezení těchto popisů horlivě diskutujeme, kam je zařadit. Poslouchám různé názory svých spolužáků na přiřazení rysů k demokracii, či totalitě. Nakonec se ale na konečném rozdělení shodneme.
Další z hereček se nám představí jako Olivie a umožní nám nahlédnout do svého života čtením zápisků ze svého deníku. Při poslechu jejích zážitků se ve mně mísí různé emoce. Ocitáme se ve třídě v roce 1950, společně s Olivií trpíme terorem učitelky. Zabavuje naše osobní věci, překrucuje význam našich slov a snaží se z nás dostat, kdo je proti režimu. Dojde až k fyzickým trestům. Učitelka vede mého spolužáka za dveře. Slyšíme křik a rány, což ve mně budí strach o vlastní bezpečí.
V závěru přednášky stojíme v řadě a paní herečka, která představovala učitelku, čte opatření, jejichž míra, kterou omezují svobodu, se postupně zvyšuje. Pokud souhlasíme s výroky, děláme krok dopředu. Zastavuji, ale vidím, že někteří došli skoro až na konec pomyslných schodů nesvobody.
Když se po konci přednášky bavím se svými spolužáky, vnímám hlavně pozitivní názory. Zaslechnu někoho konstatovat: „Zarazilo mě, kolik jsem toho byl schopný přijmout, když to bylo logicky vysvětlené. Musím říct, že workshop byl opravdu skvěle vymyšlený.“
Závěrem hodnotím tento unikátní zážitek jako velmi dobrý. Rozhodně pomohl mně i dalším studentům pochopit, jak vážná tehdejší situace byla, a uvědomit si, jaké máme vlastně štěstí, že dnes žijeme v demokratické zemi.
